Maso na dvojku: Když děti přemýšlejí o tom, kolik masa končí v koši a proč na tom záleží (Příběh k Ceně inspirace – Scioškola České Budějovice)
Co se stane, když se děti začnou zajímat o to, kolik masa končí v odpadu ve školní jídelně? Žáci ScioŠkoly České Budějovice se rozhodli, že se na to podívají zblízka. Zjišťovali, jak plýtvání masem souvisí s klimatickou změnou, vážili vyhozené maso a připravili osvětovou kampaň i klimatickou snídani pro celou školu.
Kolik masa končí v koši?
Téma si žáci šesté a sedmé třídy vybrali v rámci přeshraničního projektu Clim-E-Do!, do kterého se škola zapojila. Navázali tak na předchozí práci školy s tématy udržitelné spotřeby a výroby. Jejich průvodkyně Lucie Kosová měla zpočátku trochu obavy, aby téma nevyznělo jako přesvědčování dětí, že jíst maso je špatně.
„Chtěli jsme se zaměřit hlavně na uhlíkovou stopu masa a jeho dopad na klima. Dotkli jsme se také podmínek, ve kterých jsou zvířata chována. Důležité ale bylo nikoho nesoudit a ukázat, že každý může o svých rozhodnutích víc přemýšlet a zbytečně neplýtvat,“ vysvětluje.
Když děti hledaly, jak by se dalo plýtvání masem ve škole omezit, zaměřily se také na nabídku obědů. Ve školní jídelně jsou na výběr dvě jídla a pokud si žáci žádné předem nevyberou, automaticky dostanou jedničku – tedy první jídlo v nabídce, které je vždy masové. Děti proto navrhly přesunout masovou variantu z jedničky na dvojku.
Zajímalo je také, kolik masa se v jídelně skutečně vyhazuje. Zapojily se proto do služby v jídelně a během pěti dnů, kdy bylo možné maso oddělit od zbytku jídla, zvážily téměř 12 kilogramů vyhozeného masa. Po přepočtu na celý školní rok jim vyšlo téměř 472 kilogramů – přibližně tolik, kolik váží dvě krávy.
„Děti byly hrozně překvapené, kolik toho masa jsme vyhodili,“ vzpomíná Lucie Kosová. Výsledky se promítly i do jejich každodenního chování. Když měly maso a neodhlásily si ho, raději ho nabídly někomu dalšímu, než aby skončilo v koši.
Klimatická snídaně pro celou školu
S výsledky svého zkoumání chtěli žáci seznámit také spolužáky, rodiče a další návštěvníky školy. Připravili proto klimatickou snídani, vytvořili plakáty a prezentace pro mladší i starší spolužáky. Návštěvníci si při snídani mohli prohlédnout jejich výstupy, poslechnout si, proč se děti tématem zabývají a jakou změnu navrhují. Projekt pak žáci představili v tělocvičně před celou školou. Své zkušenosti a výsledky projektu sdíleli také na univerzitě v Rakousku.
Do práce se zapojilo přibližně 35 dětí. Vedle hlavní třídy, kterou tvořilo dvacet žáků, se dobrovolně přidala ještě další skupina. Pro Lucii Kosovou bylo důležité sledovat, jak si děti při společné práci nacházejí své místo.
„Naše společnost hodně klade důraz na lidi, kteří jsou vidět a mají bystrou hlavu. Ale nám se ukázalo, že každý je důležitý,“ říká. Jak sama popisuje, někdo rád přichází s nápady a koordinuje práci celého týmu, jiný se zase raději ujme zadaného úkolu a pracuje na něm. Ne každý musí být tím, kdo tým vede. Důležité je, aby každý našel v týmu své místo a mohl přispět způsobem, který mu vyhovuje.
Tuto zkušenost si odnesli i samotní žáci. Maruška Kalistová popisuje, co pro ni bylo na projektu nejcennější: „Projekt mi dal hodně, ale tím největším je teď pro mě, že mi ukázal moje silné a slabé stránky a nasměroval mě do budoucna.“ Právě možnost vyzkoušet si různé role a zjistit, co komu jde a co mu naopak nevyhovuje, považuje Lucie Kosová za jeden z důležitých přínosů společné práce.
I malé změny mají smysl
Návrh na změnu pořadí jídel se zdál být na dosah, uskutečnit se ho ale nakonec nepodařilo. „Vypadalo to, že to dotáhneme do konce, ale nakonec jsme narazili na něco, co sami ovlivnit nemůžeme. Říkala jsem dětem, ať máme radost z každého malého cíle. A tohle byl ten úplně nejvyšší,“ vzpomíná.
Ve škole přesto zůstávají stopy společné práce – plakáty stále visí a děti dnes o jídle více přemýšlejí. Pro Lucii Kosovou je důležité především to, aby podobná témata nevedla k vzájemnému odsuzování. Každý může začít u sebe a dělat to, co je v jeho možnostech. Někdo třeba přemýšlí nad tím, co jí, jiný se snaží méně nakupovat nebo dává přednost věcem z druhé ruky.
Také zdůrazňuje, že škola nemůže změnit všechno. Může ale dětem otevřít prostor k přemýšlení a ukázat, že i malé změny mají smysl. „Nemyslím si, že to spasíme, ale otevíráme ten prostor pro to,“ říká. A právě v tom podle ní spočívá důležitá část podobných projektů: děti získají zkušenost, že mohou přijít s nápadem, zkusit ho uskutečnit a ovlivnit alespoň něco ve svém okolí.
Anna Nováková


