Koordinátor Světové školy ve finské škole
V minulém roce se podařilo v rámci spolupráce s Národním institutem pro další vzdělávání nabídnout školním koordinátorům Světové školy studijní pobyty ve Finsku, Portugalsku a Španělsku. Přečtěte si, jak hodnotí svou zkušenost ze školy ve finské Kokkole učitel Gymnázia Frýdlant Tomáš Lengál.
1. V čem tě osobně pobyt v Kokkole inspiroval?
Nejvíce asi v tom, jak může fungovat vzdělávání postavené na spokojenosti dítěte a jeho přirozené touze poznávat. Že není třeba známek, domácích úkolů, srovnávání a soutěže, aby se z dětí stali zodpovědní a pracovití lidé, kteří umí perfektně anglicky s všeobecným rozhledem. Kteří se zajímají o dění okolo a snaží se ho ovlivňovat, a jsou tak významným přínosem pro svou zemi. Že decentralizace může fungovat a snaha vše kontrolovat a řídit je kontraproduktivní, neb inspekci zrušili již před lety a jednotné kurikulum každá škola implementuje po svém. Že učitelství může být natolik prestižní, že se mu věnuje pouze nejlepší skupina studentů. Ti se pak stávají kvalitními vzdělavateli, kteří jsou veřejností respektovaní.
Celý systém je postaven na důvěře mezi subjekty a dle výsledků PISA jim to funguje minimálně stejně dobře, jako v jiných zemích. Např. Asie (Japonsko, Korejská republika) boduje svým systémem drilu a dlouhých dnů a večerů prosezených ve školách. V čem se tyto systémy zásadně liší, je to, že dle měření z roku 2015 jsou finští studenti mnohem šťastnější a spokojenější se svým životem než ti z jiných zemí, kde probíhá „tradiční“ výuka či „moderní reformistická“ ve stylu USA plná soutěžení, testů, tlačení všech studentů do stejné úrovně apod. Bohužel se stále více touto cestou ubírá i české školství, přestože máme jasně stanoveny za prioritu klíčové kompetence. To, že se jim skoro nikdo ve škole reálně nevěnuje, protože se žáci skoro neustále připravují na nějaké testy a pouze proplachují hlavy znalostmi, které skoro vůbec prakticky v reálném životě nevyužívají, je smutný fakt.
Je čas to změnit. A pokud to neudělá stát (ministerstvo, vláda), pak se bude stále více rodičů v touze mít zdravé a šťastné dítě odklánět od škol státních ke školám alternativním, či domácímu vzdělávání, aby současný systém trestání za chybu či vybočování z davu a postavený na absolutní podřízenosti autoritě (45 minut seď, poslouchej, piš si, …) stále praktikovaný mnohými pedagogy na 1. stupních škol, nepoškodil zdravý vývoj jejich ratolesti. Osobně mi je jasné, že své děti bych do současného systému vzdělávání nesvěřil. Nechci, aby prošly podobnou zkušeností, jakou jsem zažil já (během dvaceti let na všech stupních škol).
2. Co bys chtěl vyzkoušet ve své škole?
Rád mnohem více využíval možnosti realizovat výuku venku. Je úžasné, jak se daří provazovat Finům školní a mimoškolní prostředí v rámci vzdělávání. Některé aktivity a náměty jsme přímo obdrželi, takže mám v plánu vyzkoušet a též na jejich základě vystavím výukovou lekci, kterou posléze na žácích otestuji a odevzdám NIDV.
Dále budu pokračovat ve snaze na naší škole prosadit co nejméně biflování a co nejvíce času stráveného žáky v reálném světě mimo brány školy, aby jej zažívali a učili se zkušenostně a zároveň smysluplně. Také podporovat veškeré mobility, jichž se mohou pedagogové i žáci účastnit, protože jsou to neocenitelné zkušenosti posouvající člověka dále profesně i lidsky.
Současně se budu více zasazovat o spolupráci mezi školami v regionu při místně zakotveném učení, aby se žáci i jejich rodiny více zajímali o dění zde a snažili se vyvíjet aktivitu k nápravě věcí, které nefungují, a podíleli se na rozvoji věcí, které se již povedlo úspěšně nastartovat.
3. Jaký byl tvůj nejzajímavější a nejpřínosnější zážitek z celého pobytu?
Nejpřínosnější zážitek z pohledu profesního byla rozhodně návštěva Hollihaka school, tj. prvostupňové školy, kde jsou vzdělávány děti od 7 do 13 let. Už samotný fakt, že většina jezdí na do školy na kole a že si o přestávkách v podstatě bez omezení hrají venku na volně přístupné ploše a přilehlých hřištích, je ohromující. Poté, co člověk vstřebal šok z toho, co vše může patřit do školního areálu a jak krásně a zábavně může vypadat a fungovat (v porovnání s mnohdy sterilními areály českých škol), nastal další po seznámení se žáky a jejich učebními prostory.
Není asi třeba příliš psát o zcela jiných materiálních podmínkách, které v tamních školách panují. Nač si škola pomyslí, to má – plně vybavené učebny hudební, počítačové a rukodělné, prostory pro dílny keramickou, truhlářskou a malířskou, či velkou halu o několika hřištích s nářaďovnou plnou vybavení snad na všechny sporty, které si lze představit.
Proto raději mluvme o tom, jakým způsobem se tamní děti vzdělávají. Chodí do školy kratší čas, aby měly více volna rozvíjet své zájmy a koníčky, tj. nadání (dělat to, co člověka baví a jde mu, je vždy cesta k úspěchu). Dále se od 1. třídy učí některé předměty pouze v angličtině, tj. prvňáci po měsíci ve škole byli ochotni s námi mluvit, pomalou a jednoduchou, ale srozumitelnou angličtinou. Čtvrťáci nám byli přiděleni jako průvodci po škole, nikoliv učitele, a angličtinou na úrovni našich maturantů nám vše ukázali, popsali a hbitě odpovídali na všetečné dotazy mé či mých kolegů. Nebáli se chyby či se nestyděli. Nemají proč, neboť je nikdo za chyby v tak rané fázi vývoje netrestá. Nedostanou za ni horší známku, jen se z ní mohou poučit a jít dál bez pošramoceného sebevědomí či pocitu méněcennosti. Také ve shodě s poznatky z vývojové psychologie odsouvají čtení a psaní až do mnohem pozdější doby a převažuje učení poslechem a mluvením. Opět, jen naslouchají lidské přirozenosti.
Další příjemné překvapení přišlo v podobě pana ředitele, pravděpodobně osvíceného muže na svém místě. Jasně řekl, že jejich cílem (školy) je především zajistit dětem základní potřeby (obědy a svačiny zdarma, stejně jako pomůcky, zdravotní péče a psychologická pomoc, to vše a pro všechny bez rozdílu původu či sociálního statusu bez poplatků, zajištěné od státu / místní samosprávy) a to, aby byly spokojené, otevřené poznávání. A zdůraznil, že neřeší, jak moc a čeho se naučí či nenaučí. Stačí, že jim jsou vytvořeny co nejlepší podmínky pro učení se a každý se posouvá co nejdál svým tempem, s čímž mu pomáhají učitelé či jejich asistenti. V tom, co mu jde a co ho baví, rychleji, v tom, co ne, tak pomaleji. Prostě v souladu s lidskou přirozeností. Nijak se to neprojevuje na horších výsledcích v porovnání s jinými státy.
Na samotných dětech bylo vidět, jak jsou ve škole rády a jak si školní den užívají. Na člověka dýchlo jiné výukové klima, než které převážně zažil na násleších na základních školách. Než které často zažívá nyní u studentů našeho gymnázia. Kdybych byl rodič dítěte školou povinného, rád bych jej svěřil právě takovéto škole. Není divu, že víra finské veřejnosti v tento model edukace je v podstatě bezmezná a skoro neexistují školy nestátní. Nemají proč volit alternativu.