Od dětské hry k solidaritě: Když mají všechny děti stejné potřeby, ale ne stejné podmínky (Příběh k Ceně Inspirace 2026 – MŠ Kamarád, Hradec Králové)
Každé dítě na světě potřebuje lásku, bezpečí, ochranu a péči. Ne každému se jich však dostává ve stejných podmínkách. Právě uvědomění si tohoto zdánlivě samozřejmého, ale zásadního rozdílu se stalo ústřední myšlenkou projektu Kočárkové dobrodružství, který vznikl v Mateřské škole Kamarád v Hradci Králové.
Projekt nás provedl cestou od přirozeného dětského zájmu a hry přes poznávání rozdílných životních podmínek dětí ve světě až ke konkrétní pomoci rodinám, jejichž děti přišly na svět předčasně. Ukázal nám, že i v prostředí mateřské školy lze otevírat důležitá globální témata a vést děti k porozumění, respektu a solidaritě.
Od přirozené dětské hry k poznávání světa
Na začátku byla obyčejná dětská hra. Děti si hrály na rodinu, pečovaly o panenky, krmily je a vozily v kočárcích, praly prádlo a zkusily si také praní na valše. Právě tento přirozený zájem se stal příležitostí otevřít širší téma: Co všechno dítě potřebuje ke svému životu? Kdo o něj pečuje? A mají všechny děti na světě stejné možnosti?
„Vycházeli jsme z toho, co je dětem blízké a co samy přirozeně prožívaly. Hra na rodinu, péče o miminko a jeho potřeby pro ně nebyly ničím abstraktním. Právě naopak. Dokázaly se do role pečujícího člověka vcítit, přemýšlet o tom, co miminko potřebuje, a samy přicházely s dalšími otázkami. Postupně jsme rozhovory rozvíjeli a snažili se děti vést k tomu, aby se nedívaly jen na svůj vlastní svět, ale začaly přemýšlet také o dětech, které vyrůstají v jiných podmínkách. Bylo pro nás důležité nechat jejich otázky přirozeně vznikat a společně hledat odpovědi,“ přibližuje paní Slezáková, učitelka MŠ Kamarád.
Společné rozhovory postupně vedly děti k poznání, že přestože jsou základní potřeby všech dětí stejné, podmínky, ve kterých přicházejí na svět a vyrůstají, se mohou zásadně lišit.
To, co je pro jednu rodinu samozřejmostí, může být pro jinou nedostupné. Kočárek, ve kterém maminka vozí své miminko, je pro nás běžnou součástí každodenního života. V jiných částech světa však rodiny nemají možnost si jej pořídit, ať už z finančních, sociálních nebo jiných důvodů. Děti tak začaly objevovat, že svět nenabízí všem stejné příležitosti, přestože potřeby jeho nejmenších obyvatel jsou stejné.
„Právě to pro nás bylo důležité – ukázat dětem, že svět není pro všechny stejně samozřejmý. Že máme kolem sebe mnoho věcí, které považujeme za běžné, ale jinde mohou být nedostupné. Nechtěli jsme dětem předkládat hotové soudy o tom, kde se žije lépe a kde hůře. Chtěli jsme v nich probudit zájem, schopnost vnímat odlišnosti a především pochopení, že každý člověk, bez ohledu na to, kde se narodil, má stejné základní potřeby a zaslouží si péči, bezpečí a důstojné podmínky pro život,“ vysvětluje ředitelka školy paní Pražáková.
Od rozdílných podmínek jsme se postupně dostali k samotnému začátku lidského života. Mluvili jsme o rodinách, které očekávají narození miminka, o jejich radosti, ale také o situacích, kdy se dítě nenarodí podle očekávání a od prvních okamžiků potřebuje zvláštní péči a podporu.
Když poznání vede k pomoci
Právě zde se náš projekt propojil s činností organizace Nedoklubko, která podporuje rodiny předčasně narozených dětí. Její poslání nám umožnilo přenést téma péče, bezpečí a rozdílných životních podmínek do konkrétní lidské zkušenosti.
„Vnímali jsme, že je důležité nezůstat pouze u povídání o tom, že některé děti nemají jednoduchý začátek života. Chtěli jsme dětem ukázat, že i ony mohou být součástí pomoci. Že solidarita není jen velké slovo, kterému se učíme, ale něco, co můžeme skutečně prožít a uskutečnit. Spojení s Nedoklubkem nám v tom otevřelo krásnou možnost. Najednou jsme měli konkrétní příběh, konkrétní organizaci a konkrétní způsob, jak může naše společné úsilí pomoci rodinám, které se ocitly v náročné životní situaci,“ doplňuje paní Slezáková.
Do projektu se postupně zapojily rodiny dětí, maminky, babičky. Na půdě školy i ve svých domovech společně háčkovali chobotničky pro předčasně narozená miminka. Z původního vzdělávacího záměru tak vznikla skutečná mezigenerační spolupráce, která propojila školu, rodiny i širší komunitu.
„Bylo krásné sledovat, jak se původní dětské téma postupně proměňuje ve společnou aktivitu dospělých. Zapojily se maminky, babičky i další lidé, kteří chtěli přispět. Děti mohly vidět, že jejich zájem nezůstal bez odezvy a že i dospělí jsou ochotni věnovat svůj čas a dovednosti někomu, koho třeba vůbec neznají. Myslím, že právě takové okamžiky mají pro děti velkou hodnotu. Nejenže o pomoci slyší, ale vidí ji kolem sebe a stávají se její přirozenou součástí,“ říká paní Slezáková.
Chobotničky, jejichž chapadla připomínají miminkům pupeční šňůru, se staly symbolem této pomoci. Každá z nich představovala čas, péči a ochotu věnovat něco ze sebe druhým.
Fialový den – solidarita, která má konkrétní podobu
Vyvrcholením projektu se 16. června stal Kočárkový den pro Nedoklubko. Mateřská škola se symbolicky zahalila do fialové barvy, která je spojena s osvětou o předčasných porodech a podporou rodin nedonošených dětí.
Závěrečná akce spojila děti, rodiče, prarodiče i další přátele školy. Nechyběla dětská pěvecká vystoupení, charitativní jarmark ani setkání s organizací Nedoklubko, která představila svou činnost a přiblížila konkrétní podobu pomoci rodinám předčasně narozených dětí.
Významným hostem byla paní Půlpánová z Nedoklubka, které byly slavnostně předány vytvořené chobotničky. Sdílela s námi také svůj osobní příběh spojený s rizikově narozeným miminkem. Téma, které děti nejprve poznávaly prostřednictvím hry a rozhovorů, tak získalo skutečný lidský rozměr.
„Pro nás bylo velmi důležité, aby děti viděly, kam jejich úsilí směřuje a komu konkrétně může pomoci. Setkání se zástupkyní Nedoklubka dalo celému projektu osobní rozměr. Najednou už nešlo jen o téma, o kterém jsme si povídali, nebo o chobotničky, které vznikaly při společném háčkování. Za vším byly skutečné rodiny, skutečné příběhy a děti, které potřebují naši podporu. Právě propojení poznání s konkrétní zkušeností považujeme za jednu z největších hodnot celého projektu,“ říká paní Pražáková.
Výchova k solidaritě začíná už v dětství
Kočárkové dobrodružství pro nás nebylo pouze jednorázovou charitativní akcí. Bylo především cestou, na které jsme dětem ukazovali, že svět je propojený a že životní podmínky lidí nejsou samozřejmostí. Že každé dítě má právo na péči, bezpečí a důstojný začátek života, ale ne každému se těchto podmínek dostává.
Děti si odnášely nejen nové poznatky, ale především zkušenost, že rozdíly mezi lidmi nemusí být důvodem k nezájmu. Naopak mohou být impulsem k porozumění a pomoci.
Projekt současně ukázal sílu spolupráce několika generací. Děti přinesly prvotní zájem a otázky, pedagogové jim pomohli hledat souvislosti, rodiče a prarodiče proměnili myšlenku v konkrétní pomoc a organizace Nedoklubko dala celému úsilí jasný smysl a adresáta.
„Důležité je nacítit se na to, co děti zajímá, a pak jen do ohýnku pomalu přikládat. Děti mají přirozenou zvídavost, citlivost a schopnost vnímat svět kolem sebe. Naším úkolem není jim předkládat hotové odpovědi, ale vytvářet příležitosti, aby se samy ptaly, objevovaly souvislosti a postupně si utvářely vlastní postoje. Když dokážeme jejich přirozený zájem rozvíjet správným směrem, může z něj vyrůst něco mnohem většího, než jsme na začátku očekávali. Kočárkové dobrodružství je toho krásným příkladem,“ uzavírá ředitelka školy paní Pražáková.
A právě v tom vidíme podstatu naší práce. Nevnucovat dětem hotové odpovědi, ale vytvářet prostor pro otázky, objevování a vlastní zkušenost. Ukazovat jim, že i malý člověk může být součástí něčeho velkého.
Protože globální odpovědnost nezačíná až ve chvíli, kdy děti vyrostou. Začíná už tehdy, když dokážou pochopit, že někde na světě žije dítě, které potřebuje totéž co ony – jen nemá stejné možnosti. A že i ony mohou něco udělat pro to, aby se mu žilo lépe.
Barbora Ševčíková
Mgr. Bc. Marie Pražáková, DiS.